Svastika
Zavržený symbol
16. 5. 2007 | přečteno: 391x
Symboly nejsou pouhými zdobnými ornamenty. Ve svém hlubším významu patří k odkazu dávno zašlých časů, dob zcela zapomenulých či zasutých do hlubin podvědomí. Avšak nejsou odkazem neživým, jsouce nadány magickou mocí a schopností oživit paměť – Podle Williama Butlera Yeatse, irského básníka tvořícího na přelomu tohoto a minulého století, jsou duše a meze našich myslí rozdílné a podléhají neustálým změnám, stejně jako meze naši paměti. Vhodný symbol může vyvolat jedinou duši a velikou paměť přírody. Je základem magických praktik. Znázorňuje něco, co opravdu existuje, skutečně a neměnně. Sděluje poselství, jež nelze jiným způsobem vysloviti.
Svastika je symbolem
Svastika je symbolem ukazujícím do časů ležících mimo veškerou historickou zkušenost, symbolem nejen ohně a tajemství jeho zažehnutí, ale i ztracené jednoty paměti člověka. Především je však svastika v zemích střední Evropy a zejména pak v pochmurné zemi rozených slouhů znakem nad jiné prokletým.
Holé zadnice, nafouklá ňadra a roztažená stehna zírající všude z pouličních velkoformátových reklamních tabulí nevyvolávají námitky u nikoho, snad s výjimkou několika opozdilců, sloužících prodejným pisálkům coby vhodná oběť posměchu. Strážci zákonů, v jiných případech tak nesmiřitelní, ponechávají bez povšimnutí celé výklady pornografických časopisů, přehlížejíce velkoryse příslušná ustanovení trestního zákoníku. Zákonem chránění vrahové vysmívají se svým obětem a smečka kejklířu hlásá lásku a toleranci tam, kde právo a spravedlnost jsou na prodej zrovna tak jako košile. Početné stádo profesionálních rozumářů, cvičených opičáků posluhujících všem režimům, vede učené žvásty o důležitosti demokracie, přičemž autorům dotěrných otázek je dáván cejch protispolečenských extrémistů.
Přesto je něco, co naše mesiáše, apoštoly nového věku tolerance a nenásilí, probudí z jejich dřímoty. Tím zázrakem je svastika, hákový kříž.
Podivná démonizace
Ta nejodpornější vražda, vyvolávající zděšení obyvatel a jejich spontánní volání po odvěkém zákoně ukládajícím smrt za smrt, nezpůsobí u policie, státního zastupitelství a u soudů ani setinu toho rozruchu a překotné lokajské horlivosti, které zapříčiní docela malá svastika vyvedená neobratnou rukou křídou na špinavé zdi kdesi na plácku mezi panelovou šedí. Je-li pachatel dopaden, je to pro soudnictví jedinečná příležitost ukázat trestající ruku zákona. Zatímco vrahové a velkopodvodníci odcházejí od soudů s nejmírnějšími tresty, pokud nejsou osvobozováni pro nedostatek důkazů a naši humanisté se opájejí převýchovou sadistů a nájemných vrahů, s autorem svastiky nezná justice žádné slitováni. Vina je dána předem, netřeba ji ani dokazovat a nelze se jí ani zprostit. Ostatně pro nějaké složitější vysvětlováni a dokazováni nejsou soudy zařízeny.
Kterákoliv záležitost se svastikou bude každému soudu předem naprosto jasná a ten, kdo svastiku jakkoli použil, bude již předem odsouzen za „propagaci fašismu“.
Máme dokonce i takové snaživce, kteří z vlastni píle, nemajíce díky své nedovzdělanosti žádné zábrany, sestavují jakési seznamy „rasistických symbolů“, v nichž svastika v různých provedeních zaujímá primát a s návody, jak v praxi odlišovat povolené symboly od těch nepovolených, nabízejí své amatérské příručky policii a justici, které podobné návody nahrazující rozum vítají.
Co je za věcí?
Případ svastiky pak stojí za hlubší zamyšlení. Taková nesnášenlivost vůči symbolu, přecházející až k nesmiřitelnosti i s jeho použitím jako ornamentu, musí vyvolat otázku – co je za věcí?
Jediný uváděný důvod, totiž používání svastiky Německem v letech 1933 až 1945 neobstojí. Po vyznavačích pěticípé hvězdy zůstaly velehory mrtvol, ale pěticípou hvězdu, pentagram dnešních vyznavačů černé magie (a rovněž pravěký symbol) nic podobného nepostihlo. Pochopitelně nemá smysl pátrat po motivaci oněch úředníčků justice, ti jsou pouhými slouhy, vykonavateli a pronásledují a odsuzují, protože tak je to po nich vyžadováno. Za vším však musí být nějaký konkrétní důvod pro tabuizování svastiky, důvod utajovaný, řadovým úředníkům neznámý. Proč se svastika, ať už jako symbol či ornament, stala znamením prokletým a státní mocí pronásledovaným? Ponechme stranou motivaci udavačů, policie a soudů. Ti tak činí, protože se to od nich žádá a zítra budou stejně horlivě, bude-li to na nich požadováno, pronásledovat a odsuzovat nošení kravat, šněrování bol nebo čtení knih. Jde nám o kořeny motivace mnohem hlubší. O odhalení důvodů, proč společnost, prohlašující se za tolerantní a humanistickou do té míry, že je v ní pamatováno i na práva nájemných vrahů a vrahů dětí a obchodovat lze s pornografií, satanistickými symboly a satanistickou literaturou popisující lidské oběti, proč tato společnost učinila ze svastiky tabu?
Boj proti symbolu
Boj proti symbolu je bojem proti imaginaci. Jeho cílem je zničit magický rozměr v životě člověka. Je to boj vedený v zájmu nízkých, ryze materialistických pudů za definitivní nastolení vlády zlatého telete a konečnou porážku světa, kde ještě mají své místo čest, pokrevní příbuzenství, mystérium a sny.
Hovořit o zlu ve spojitosti se svastikou je vrcholem pokrytectví. Zlo netřeba symbolizovat. Zvlášť ne ve společnosti, kde jej potkáváme v tisícerých podobách každý den a kde – jak prokazují sociologické výzkumy – dítě do svých sedmi let věku shlédne na televizní obrazovce 7000 vražd.
Obětovaná Západní civilizace
Civilizace Západu je obětována mimoevropským zájmům. V roce 1914 počalo masové vyhlazování původního obyvatelstva Evropy. Ruský car, představitel největší evropské i světové říše je i s rodinou zavražděn.
Národy západu se ocitají v moci nepřátel, bažících po pomstě.
Ruská revoluce z roku 1917, importována ostatně do země založené na jednotě křesťanství a rolnictví, personifikované osobou panovníka zvenčí, a po ní následující sedmdesátiletá epocha komunismu, byly jedním ze zápasů odvěkého boje.
Záměrné potlačování svastiky je potlačováním paměti. Každá vzpomínka na někdejší jednotu, na společné kořeny západní civilizace má upadnout v zapomnění. Současné dějiny vždy začínají posledními volbami a tak se má dít až do nastolení konečné jednotné světovlády. Světu již dávno nevládnou zvolené parlamenty a od nich odvozené vlády. Skutečné síly ovládající svět potřebují co nejotupělejší masu ovládaných, neschopných vzpomínek na svou minulost. Potulné psy neznající svůj původ. Ne národy, ale lid bez historie, bez touhy po tom, co převyšuje každodenní rámec honby za chlebem. Konzumenty stupidní pseudokultury, které lze ovládat pouhým televizním vysíláním a reklamou.
Svastika patři do říše imaginace a na rozdíl od jiných symbolů nemohla vzniknout náhodou. Je znázorněním dokonale uspořádaného tvaru věcí, zobrazením řádu vyššího duchovního světa. Není to jen ANIMA HOMINIS – vnitřní svět imaginace jedince, ale i ANIMA MUNDI – duchovni řád Universa. Původ svastiky je spojen se vznikem nejstarších mýtů. Přivádí nás do časů, v nichž uctívači slunce sledovali svého boha na jeho každodenní pouti do večerní země v dalekém oceánu, k blaženým ostrovům štěstí. Svastika není alegorií! Je vzpomínkou na minulost, promlouvající beze slov. A v tom je její největší nebezpečí pro vyznavače zlatého telete. I jediná svastika načmáraná křídou na zdi je mementem, že jejich celosvětová říše a vláda jsou kolosy na hliněných nohou.
Zprostředkováno oddělením pro výzkum a revizi historie
Komentáře
Přehled komentářů
Pěkně jsi to napsal, když šíříš pravdu musíš počítat taky s tím , to bude číst nákej materialistickej bílej límeček. Hodně štestí a sílu v boji.
Článek
(Neo, 28. 2. 2008 11:25)Bylo by možné převzít tento článek bez jakýchkoli úprav na naše web stránky pls? Vyjádření prosím na loa.cz@seznam.cz. Dík
Vril
(Thule, 23. 4. 2008 10:39)